Petr otevřel oči a místo ranní optimistické nálady ho do očí udeřilo prudké světlo, protože zase zapomněl zatáhnout rolety a taky prudká bolest hlavy, to bu... " /> Zábava

 
[ Webhosting profitux.cz ]

Zábava

  • novinky
  • by.the.way
  • fotky
  • videa
  • povídky
  • lyrika
  • shout.board
    scroll up scroll down
    přidej

    časem bych rád tuhle povídku přepsal do poněkud "dospělejší verze", ale těžko říct, jak to bude s časem.

    Petr otevřel oči a místo ranní optimistické nálady ho do očí udeřilo prudké světlo, protože zase zapomněl zatáhnout rolety a taky prudká bolest hlavy, to bude asi tím alkoholem. Pomalu vstal a cítil, že tím vyčerpal všechnu energii, kterou v sobě měl. Pomalu se dobelhal do koupelny a když se podíval do zrcadla, jeho pocit, že se každou chvíli pozvrací se ještě několikanásobně umocnil. Takhle hrozně nevypadá ani několikaletý narkoman na těch nejtvrdších drogách... Jak se z něj, mladého bohatého muže s neuvěřitelnými perspektivami mohlo stát něco takového?
    Sedl si k oknu a začal dělat to, co každý den. Vzpomínat. Jako by to bylo včera. Seděl tady, v obývacím pokoji a díval se na televizi. Nedokázal se však soustředit, protože jeho láska byla pryč. Odletěla na měsíc do Británie a dnes se měla vrátit. Už po prvním týdnu mu strašně chyběla, ty její nádherně upřímné oči, plné rudé rty, vlasy, každý detail. Doteď byli snad každý den spolu, už to brzy budou tři roky. A k tomu výročí chystají svatbu. Bude velká...
    Někdo zvoní. Tak to bude asi ona. Zajímavé, lety většinou mívají spíše zpoždění, zatímco ona je tady o hodinu a půl dříve. Ne že by to někomu vadilo...
    Otevřel dveře se zářivým a šťastným úsměvem, v tom zlomku sekundy si uvědomil, proč zvoní, přece má vlastní klíče. No a pak se to vyjasnilo a jeho úsměv rychle zamrzl.
    Když za dveřmi uviděl postavu v uniformě, úplně ztuhl a prvních pár sekund jen tupě zíral na pečlivě zapnuté knoflíčky na jeho obleku. Poté se zburcoval alespoň k částečné pozornosti, aby slyšel, co chce ten člověk říct.
    Byl to člověk tak kolem čtyřicítky, ale jeho uniforma byla tak nepovědomá... Nebyl to určitě policista ani voják. Na tváři měl neutrální výraz a stejně neutrálním hlasem začal odříkávat zjevně naučenou frázi, i když náznak patetického tónu byl taky poznat.
    "Vážený Pane, Je mou nepříjemnou povinností vám oznámit, že let 95832/66 společnosti American Airlines skončil katastrofou. Letadlo, v němž dle našich informací letěla i vaše žena, se zřítilo. Její tělo bylo nalezeno a identifikováno. Upřímnou soustrast, pane."
    Voják zasalutoval, otočil se a odkráčel, jako by se nic nestalo. Ve skutečnosti byl nesmírně rád, že to má za sebou. Petr zavřel dveře, a začal se procházet po bytě. Ještě si to plně neuvědomoval, přemýšlel o tom, jaké to musí být pro toho vojáka, nebo kdo to sakra je, takhle chodit po domech a oznamovat takovéhle noviny. Zastavil se u okna. Zadíval se na pochmurnou podzimní scenérii a v tu chvíli to na něj všechno dolehlo. Proč...
    Od té doby to šlo všechno z kopce. Nedokázal se na nic soustředit, stále viděl její tvář před sebou. Někde vevnitř pořád věřil, že se vrátí. Z práce odešel po měsíci a byl to dobrovolný odchod pouze formálně. Kdyby neodešel sám, dostal by padáka. Nějakou dobu byli ochotni tolerovat, že je rozhozen, ale jak vždycky říká ten sympatický idiot na ředitelském křesle, který si myslí že spolknul všechnu moudrost světa, "Život jde dál a práce nesmí stát". Někdo má opravdový život, a někdo si jej něčím nahrazuje, třeba zrovna prací. A někdo jej měl, ale přišel o něj...
    Takže začal život z podpory, protože Petr neměl psychicky na to hledat si novou práci, a i kdyby si práci našel, nedělal si iluze o tom, že by se dokázal donutit pracovat. Nakonec na těch pár kousků pečiva, sem tam láhev něčeho tvrdšího a ostatní výdaje, které se poslední dobou neuvěřitelně zminimalizovaly, ta podpora jakž takž stačí. Málo peněz je to poslední, na co by si Petr stěžoval.
    Doufal, že na ni během všedních dní zapomene, ale zatím to nefunguje. Už jsou to čtyři měsíce a pořád ji před sebou vidí jako živou. Tráví celé dny jen tím, že sedí a vzpomíná, myslí na ní. Všichni přátelé ho již opustili, myslí si o něm, že je totální blázen. A mají pravdu. Je blázen. Blázen do osoby, která již opustila tento svět. Miluje tvář, kterou už nikdy neuvidí, touží po dotyku, který již nikdy nepocítí. A to všechno pro jedno proklaté porouchané letadlo.
    S rodiči neměl poslední dobou nejlepší vztah, matka se sice přemohla k soustrastnému telefonátu, z jejího hlasu však čišela neupřímnost a lhostejnost. Od otce obdržel dopis. O jejích rodičích ani nemá cenu mluvit. Pravděpodobně si je pohněval tím, že nepřišel na její pohřeb. Ale to bylo proto, že by to nezvládl. Proto, že si ještě pořádně nedokáže připustit, že jeho láska je navždy pryč.
    Přestal sportovat. Hned po prvních pár praštil s ranním běháním, o posilování ani nemluvě. Jeho kdysi údajně ucházející postava... Cha! Když se teď podívá do zrcadla, vidí akorát vyhublou trosku u které je s podivem, že stále ještě žije. Po sousedech se o něm rozhlašují drby, že začal brát drogy, každý se od něj teď odtahuje. A přitom on pouze o jednu drogu přišel...
    Na alkohol přešel nedávno. Nepije příliš často, jen ve velmi kritických situacích. Ty jsou ovšem teď často. Drží si jej však od těla, nechce k tomu všemu přidat ještě závislost.
    No a dnes, po necelých čtyřech měsících, je v té největší krizi, jakou kdy zažil. Dnes je výročí. Vidí to tak živě. Jak se setkali očima a oba v tu chvíli věděli, že našli to, po čem celý život touží.
    Dnes si ji měl vzít. Od prvního dne, co spolu chodili si tu svatbu v hlavě představoval, jak jí to bude slušet ve svatebních šatech, jak budou oba šťastní,a teď... Teď nemá na co se těšit, jeho život nesměřuje nikam. Nesmyslná existence. Kdyby na to měl dost psychické síly, spáchal by sebevraždu.
    Najednou zazvonil zvonek. Po takové době zase zazvonil zvonek. Petr zůstal sedět jako přimrzlý. Chvilku nikdo neotvíral, tak se k zvonění připojilo i ostré bušení a někdo zakřičel "Otevřete, tady policie!". Petr se dobelhal ke dveřím a pomalu je otevřel. V ústrety mu vyšla nabitá zbraň jednoho z policistů. Ten si ho prohlédl a se slovy "No nazdar, ty vypadáš" mu nasadil želízka. Potom si vyslechl, že má právo nevypovídat a cokoli řekne, může být u soudu použito proti němu. Vzhledem k tomu, že už nejmíň měsíc a půl s nikým nemluvil, takže byl takřka neschopen komunikace, bylo téměř s podivem, že ze sebe dokázal dostat prostou otázku "Co... jsem udělal?". Následovala prudká rána přes ústa, kterou vystřídal surový kopanec do břicha. Potom už rány lítaly ze všech stran a jediné co zaslechl předtím, než upadl do bezvědomí bylo: "Jeden z tvých sousedů přišel na to, že dealuješ drogy, chlapečku." Pak už byla jenom tma. Tma byla taky, když se probral. Postavil se na nohy, ale nebylo to zrovna příjemné. Přece jenom policejní obušky a kanady udělají svoje. Začal křičet. "To je omyl! Já žádný drogy neberu ani nedodávám! To jsou všechno
    lži a pomluvy!".
    A pak před sebou uviděl svislý pruh světla, který se rozšiřoval. Skoro jako by se... No jasně, vždyť to jsou rozhrnující se závěsy, ne - opona! No tohle, může tohle být skutečné? On stojí na pódiu v obrovském sále, do očí mu pere světlo, támhle kousek je publikum, první řada a v ní... Ne! Její rodiče, Petrovi rodiče, sousedi a ...
    ONA! Co to sakra má znamenat!?!
    K němu na pódium vystoupil muž v lesklém oblečení hraničícím se nevkusem. Petrovi byl neskutečně povědomý. Záhy si uvědomil, že je to ten voják, co mu přišel oznámit tu strašnou novinu. Stoupl si vedle něj, a dělal že si nevšímá toho, jak na něj upřeně Petr civí, pozvedl mikrofon, který doteď schovával v ruce a promluvil k těm desítkám, ne - stovkám lidí.
    "Dobrý večer vážení diváci, vítám váz zde ve studiu i vás u vašich televizních obrazovek. Sledujete naši novou televizní reality show 'MegaKomplot'. Pan Petr byl před čtyřmi měsíci, nepravdivě informován o tom, že jeho přítelkyně zemřela při letecké havárii. Myslím, že jeho přítelkyně si teď může být jistá o jeho lásce. Narozdíl od minulého případu, kdy se s tím partner smířil velmi rychle je vidět, že v životě tohoto muže partnerka opravdu chyběla. Nic naplat, někdo má prostě štěstí na výběr partnera. A nyní si milí diváci pustíme některé záběry z chytře umístěných skrytých kamer, které jej pronásledovaly doslova na každém kroku.
    Muž se otočil, Petr ho následoval, a uvědomil si, že za nimi je obrovské plátno, na které teď začali cosi promítat. Ne! Proboha to je moc! Vždyť na těch záběrech je on, záběry toho, jak se trápí, a podle reakcí obecenstva se dalo soudit, že se dobře baví. Setkal se očima se svojí láskou. Sladce se na něj usmívala. Bože, jak může? Ne, tohle neustojí. Sebral poslední síly a rozběhl se pryč. Seběhl z pódia a po pravé straně zpozoroval nenápadné dveře s nápisem únikový východ, otevřel je a vší silou se pustil chodbou, která byla za nimi. Už aby byl pryč od tohohle všeho, to přece nemůže být pravda! Když byl asi v polovině chodby, uslyšel za sebou kroky. Přestože chodba byla velmi spoře osvětlena ihned poznal, kdo to je. Tuhle postavu by poznal mezi milióny.
    "Petře, stůj!"
    Zase slyší ten hlas... Proč jen z toho nemá radost. Otočil se a chtěl běžet dál, ale nohy mu vypověděly poslušnost. Svalil se na zem téměř neschopen pohybu. Přiběhla k němu. Z úst se mu vydralo: "Jak jsi mohla?"
    Nevinně se na něj podívala, ty její oči, a odpověděla: "Vždyť je to zábava zlato. Vždycky jsme se rádi spolu dívali na reality show. Miluju Tě, lásko, půjdeme domů?"
    Žaludek se mu obrátil vzhůru nohama a tentokrát to nebylo kvůli alkoholu, který pozřel, ale daleko hlubším znechucením. Sebral poslední síly, postavil se, a s údivem zjistil, že dokáže běžet dál. Zachvátila ho touha utéct před tím vším, utéct před ní. Když dobíhal k východu, ještě na ní stihl zakřičet: "Už Tě nikdy nechci vidět, nenávidím Tě! Bylo lepší, když jsem si myslel, že jsi mrtvá, to jsem Tě aspoň viděl s charakterem!".
    Vyběhl ven, přeběhl přes silnici a proběhl nočním parkem. Na jeho konci celý udýchaný sedl na lavičku a začal přemýšlet. A pak mu to začalo docházet. On sám byl příznivec takovýchto pořadů! Sám se bavil tím, jak druzí trpí. Sakra to si to člověk musí prožít sám, aby si uvědomil, co je to za zrůdnost? Co se to z nás stalo?

    komentáře:

    Jitullepunx said at 17.02.2008 17:01:42 http://jitullepunk.blog.cz
    Převzato z blogu, původní datum 19.9.2007 01:25
    Hej supa. Taky píšu povídky, ale stydim se je zveřejnit :D klobouk dolů.(i když teda momentálně nic na hlavě nemám-krom vlasů) x)
    _ch4ng3d said at 17.02.2008 16:58:22 changed@atlas.cz http://ch4ng3d.wz.cz
    Převzato z blogu, původní datum 1.9.2007 20:47
    tak to jsem potesen, protoze jinak se o me jako o "vyrazne lepsim studentu stredni skoly" rozhodne mluvit neda =)
    Dívná holka said at 17.02.2008 16:55:10 http://divnaholka.blog.cz
    Převzato z blogu, původní datum 8.5.2007 17:46
    povídky nepíšu, literauře zřejmě nerozumím a vůbec mám jen velmi povrchní vzdělání a intelekt zanedbatelného rozměru..přesto si neodpustím reakci na toto literární dílko neb si myslím, že reakce publika a to i publika mizerného může být přínosná..myslím si, že to není špatné..trošku prvoplánovité, ale v dnešní době i docela aktuální..taková výrazně lepší slohovka studenta střední školy..
    Valid XHTML 1.0 Transitional Valid CSS! Copyright © 2008 Vladimír Bártek