Takový zoufalý pokus zase po dlouhé době napsat něco kloudného. Asi to nebude nic zas tak extra, ale musím se procvičovat. Radím nečíst, máte-li vyloženě špatnou náladu. Jo a k doplnění atmosféry rozhodně doporučuju pustit si k tomu do pozadí skladbu, u který jsem to psal:
TADY
Opravdu věřil, že se jí líbí. Téhle ano. Přestože věděl, že krásy mu z hůry dáno nebylo, a je výrazně jednododuššího ducha. Hnusil si - ačkoliv to nikdy nikomu neříkal - sám sebe v zrcadle, štítil se svých rysů, svého tupého výrazu. Rval si vlasy nad svojí hloupostí, se kterou denně narážel. Co však může člověk dělat?
Ale byl hodný. To přece chtějí ženy nejvíc.... nebo ne?
Alespoň tak to říkávala babička; že má dobrou duši; zaslouží si nějakou krásnou a milou mladou dámu, a až přijde, a bude to ta pravá, tak právě jeho duše, jeho dobrota, bude to jediné, co ji bude zajímat.Myslel si, že tahle je ta pravá. Protože za ním sama přišla. Sama ho oslovila na ulici. To ještě nikdy předtím žádná neudělala. Byla milá, byla mladá a byla krásná. Přesně tak jak to říkávala babička. Usmívala se a v pohledu měla něco... co způsobilo, že se v něm začalo všechno bouřit. Ucítil záplavu pocitů, které v takovéhle intenzitě nikdy nepoznal. Její přiléhavé oblečení, řeč jejího těla, v těch očích bylo něco nového, divokého... Celý se roztřásl, polilo ho horko, a když se ho zeptala, nechce-li jít s ní, snad jenom blázna by napadlo odmítnout.
Následující - půlhodina, hodina, rok, století? - kdo ví... všechno se to událo tak rychle a najednou. Zakusil ovoce, nemajíc ani potuchy, že něco byť z desetiny tak extatické chuti vůbec existuje. Topil se rájem a to všechno v náruči toho úžasného stvoření. Cítil, že jen a pouze v téhle krátké chvíli může být víc, konečně překonat klec sám sebe, vylézt ze své krabice. Tam někde zvenku na něj volalo jeho vědomí, natahujíc k němu ruku, v tom jediném zářivém momentu, kdy nebe kráčelo po zemi. A pak byl konec. Tak strašně najednou.V jejím pohledu se něco změnilo; něco, čemu naprosto nerozuměl. Vroucí voda ve vteřině zmrzla v led. Z pohledu jí sršela salva do té chvíle skrývaného despektu, znechucení, otrávenosti. Oblékla se a řekla si o peníze. Vyděšeně a nechápavě zíral neschopen slova. Nedokázal pochopit, proč by jí měl dávat peníze. Dostal hrozný strach, všechno se kolem něj točilo, cítil, teď víc než kdykoli předtím, že nerozumí nikomu a ničemu. Snaživě a vyděšeně vytáhl těch pár drobných, které dostal od své opatrovnice, aby si během dne koupil něco k jídlu... Chtělo se mu utéct...
Když se probral s přeraženým nosem, bez několika zubů a zlomenou rukou někde v příkopu za periferií, nedokázal rozeznat, co bolí víc. Křičel tak jak snad nikdy nikdo, zřejmě několik hodin, dokud mu stačily hlasivky a dech, nenáviděl se za svoji jednoduchost, naříkal nad svými iluzemi. Jeho řev, jenž nikdo neslyšel, se rozléhal po prázdných polích, dokud nepadl vyčerpáním. Nalezlo ho o pár hodin později bezvládně ležet kolem projíždějící auto. Pak už jen útržky. Sanitka. Nemocnice. Domů.
Od té doby již nikdy nepromluvil. Agonický řev, který tehdy nikdo neslyšel, a ve kterém ze sebe vypustil celý svůj život, byl ten poslední zvuk, co se kdy ozval z jeho hrdla. Po zbytek života nevytáhl paty z rodného domu. Začala se u něj vyvíjet apatie, stupňující se každým dnem. Prarodička se o něj starala, dokud byla schopná, a bůh ví, že jí to neulehčoval. Postupně omezoval veškerou pohybovou aktivitu až na absolutní minimum, konče výslekdkem naprostého ustrnutí, nutící svojí opatrovnici krmit jej, mýt od výkalů a obětovat takřka veškerý její čas. Jednoho dne prostě zmizela. Nevěděl kam a nezajímal se. Zemřel vsedě sledujíc vzorek tapet svého pokoje, činností to jeho nejoblíbenější. Jeho vědomí, které mu bylo na jediný moment v životě tak, TAK blizoučko se rozpadlo v prach, rozpustilo ve vzduchu. A jeden bezvýznamný život definitivně skončil.
