[ Webhosting profitux.cz ]

Muž bez budoucnosti

  • novinky
  • by.the.way
  • fotky
  • videa
  • povídky
  • lyrika
  • shout.board
    scroll up scroll down
    přidej

    Večer chodil spát povětšinou brzy, často s neveselými myšlenkami na nadcházející ráno. Ráno vstával vždycky těžko, nezávisle na tom byl-li dostatečně vyspaný, či ne. Na poslední chvíli vždy běžel do koupelny, aby alespoň těm tam venku připomínal člověka. Jeho největším ranním dramatem bylo, doběhne-li ten ranní autobus, kterým ještě stíhá být v práci včas, nebo pojede-li dalším, což znamená pozdní příchod o celou jednu minutu.

    Pracoval. Devět hodiny denně seděl, tupě zíral do monitoru a rutinně mechanicky počítal účty. Sem tam zapojil logickou část mozku pro řešení nějakého úkolu. Trpěl určitou nevraživostí vůči prudkému artificiálnímu světlu, které mu způsobovalo slabosti a bolehlavy. Ovšem na pracovišti bylo dobrým zvykem svítit po celou pracovní dobu, a jeho nikdy ani ve snu nenapadlo, že by snad měl něco namítat.

    Po práci chodil očas pít. Mezi ty, které kdysi bavil a oni bavili jeho. Vždycky do sebe nalil čtyři piva, vykouřil krabičku cigaret, začal být otrávený a ospalý a šel se domů vyspat. No a následné kocoviny, které se s věkem čím dál tím víc zhoršovaly, ještě komplikovaly už tak příšerná rána.

    S ženami to neuměl. Občas se o něco snažil, ale nikdy to nikam nevedlo. Nakonec, v čem by pro ně byl zajímavý, co by jim měl vyprávět? O tom, jak devět hodin hodiny denně cvaká? O tom, jak je po ránu unavený? Jak jede autobusem s dobrým pocitem, že dnes bude v práci včas?

    Jeden po druhém mu utekly všechny koníčky. Už nenacházel radosti, tam kde dřív. Nikam nemířil. Naprosto ztratil fantazii.

    Občas tak večer seděl sám, ve svém malém království, kvůli kterému 180 hodin měsíčně umíral, koukal z okna a cítil, že nežije. Padala na něj prázdnota a samota. Den ode dne to však bylo chladnější a neurčitější.

    Věděl, že takhle to dál nejde. Strašně toužil s tím něco udělat, ale už bylo pozdě. Zabili jste jeho duši. Neměl budoucnost.

    Jednoho večera se jako obvykle přesně ve stejný čas jako kdykoli jindy zvedl, a odešel z práce. Ale tentokrát nešel pít, nebo spát domů. Tentokrát ne. Jediná změna za posledních... K čertu, už ani neví. Došel tam... a skočil. Ani to nebolelo, jak se tam dole rozplácl. Stejně už byl dávno mrtvý.

    Valid XHTML 1.0 Transitional Valid CSS! Copyright © 2008 Vladimír Bártek